Všichni se učíme být normální. To co je však pro jednoho normální, druhému může přinášet utrpení.

Všichni se učíme být normální...

Učíme se chovat, žít a vzdělávat se podle nějakých norem.
Co když jsou ale tyto normy pro lidi s jiným nastavením nenormální?

Celý život se kroutí a snaží napasovat do kabátu, do kterého se prostě nevejdou, a do bot, které je tlačí.

A systém říká:

snaž se víc! Tamti je také nosí a jsou spokojeni – podívej, jak se jim daří.

Nohy odřené do krve a hlava plná trýznivých myšlenek, že s nimi musí být něco špatně, když se do těch bot nevejdou.

Celý život jsme souzeni, hodnoceni, porovnáváni, sráženi a zpochybňováni.
Podle známek.
Podle výkonu.
Podle toho, jak moc zapadáme.

Jenže co když problém není v člověku – ale v těch botách?

Co když existují lidé, jejichž nervový systém funguje jinak?
Kteří slyší víc, cítí víc, vnímají víc.
Lidé, pro které může být běžný zvuk nesnesitelný, běžný den vyčerpávající a běžné prostředí zahlcující.

Ne proto, že jsou slabí.
Naopak – tato nastavení je často nutí být silnější než kdokoli jiný.
Ale proto, že jejich mozek a tělo pracují jinak.

Misofonie.
Neurodivergence.
ADHD, PDA. PAS
Vysoká citlivost…

Slova, která jsem dlouho neznala. A přesto dnes vysvětlují velkou část mého života.

Je ulevující, když člověk své celoživotní břímě dokáže pojmenovat a zjistí, že není jediný.
Ale to samo o sobě šrámy, neustálé zakopávání o klacky a pocit neustálého ohrožení neléčí.

Tento blog je o hledání odpovědí.
O životě v systému, který je nastavený na „normu“.
O tom, jaké to je, když se do ní nevejdete.

A také o tom, že někdy není potřeba se víc snažit.

Někdy je potřeba přestat si ubližovat botami, které tlačí.

Více článků najdete na: https://substack.com/@zesilimkdyzmlasknes    IG:   https://www.instagram.com/zivotvbotach_kteretlaci

"Když bota nesedí, přestaňme se snažit vyměnit si nohu."