Když dvě cesty vedou jedním směrem
Celé roky jsem si myslela, že hledám vlastní cestu. Cestu, na které se snažím lépe porozumět dětem, jejich potřebám a světu, který dospělým často uniká. Pak jsem objevila Eduarda Štorcha. Ne jako autora Lovců mamutů, ale jako člověka, který už před více než sto lety věřil, že děti nejsou problém, který je potřeba opravit. Že jen potřebují prostředí, ve kterém mohou vyrůst v to nejlepší, čím jsou.
Když jsem začínala pracovat s dětmi, netušila jsem, kam mě ta cesta zavede.
Myslela jsem si, že budu s dětmi tvořit.
Vyrábět pomůcky.
Vymýšlet hry.
Hrát divadlo.
Přinášet dětem radost.
A to všechno jsem opravdu dělala.
Jenže postupně jsem zjistila, že mě nejvíc nezajímají výrobky.
Zajímají mě děti.
Ne to, co umí. Ale to, co umět mohou.
A proč někdy nemohou.
Ne to, co říkají.
Ale co se nám snaží sdělit.
Ne jejich výkon.
Ale jejich vnitřní svět.
Dlouhé roky jsem měla pocit, že jdu po cestě, kterou si musím vyšlapávat sama.
A pak jsem před pár dny narazila na článek o Eduardu Štorchovi a jeho projektu na Libeňském ostrově v Praze, který nesl název Dětská farma.
Přiznávám, že jsem ho znala hlavně jako autora Lovců mamutů a netušila jsem, že byl také pedagog.
A už vůbec jsem netušila, že se před více než sto lety pokoušel vytvořit něco, co mi dnes připadá až neuvěřitelně současné a mě tolik blízké.
Na té cestě nejsme sami
Nebyla to první myšlenka tohoto druhu, se kterou jsem se setkala.
Dlouhodobě mě inspirují školy jako Summerhill nebo Sudbury, stejně jako waldorfská pedagogika a myšlenky Rudolfa Steinera.
S velkou radostí sleduji také školy a školky, které se dnes snaží jít podobným směrem. Lesní školky, svobodné školy, projekty jako Ježek bez klece a mnoho dalších lidí, kteří dětem vracejí důvěru, pohyb, smysluplnost a respekt.
Všechny tyto směry spojuje něco, co je mi velmi blízké.
Důvěra v dítě.
Respekt k jeho vývoji.
Přesvědčení, že děti nejsou stroje na výkon, ale lidé s různými potřebami, tempem i způsobem učení.
Přesto mě právě Eduard Štorch zasáhl možná nejvíc.
Ne proto, že by jeho myšlenky byly převratnější než ostatní.
Ale proto, komu se rozhodl věnovat.
Děti, které ostatní vzdali
Štorch se nevěnoval jen dětem, kterým se ve škole dařilo.
Naopak.
Své úsilí zaměřil na děti ze sociálně znevýhodněného prostředí a na děti, které byly považovány za problémové nebo nezvladatelné.
A právě tady jsem pocítila zvláštní blízkost...
Celý článek najdete zde: