Ateliér Perceptio - Život v botách, které tlačí - blog

Indigové děti přišly. Jen jsme na ně možná nebyli připraveni

Sat, 29 Aug 2026 20:58:00 +0000

Kdysi jsme čekali na děti, které změní svět. Měly být citlivé, tvořivé, intuitivní, nekonformní a odmítat pravidla, která nedávají smysl. Dnes některé z těchto vlastností známe pod jinými názvy – ADHD, autismus, neurodivergence

Celý článek: Indigové děti přišly. Jen jsme na ně možná nebyli připraveni

Když dvě cesty vedou jedním směrem

Tue, 25 Aug 2026 11:29:00 +0000

O tomhle muži jsem se dozvěděla teprve před pár dny. A přesto mám pocit, jako bych celou dobu šla po stopách, které tu zanechal... Tím mužem je spisovatel a pedagog Eduard Štorch.

Celé roky jsem si myslela, že hledám vlastní cestu. Cestu, na které se snažím lépe porozumět dětem, jejich potřebám a světu, který dospělým často uniká. Pak jsem objevila Eduarda Štorcha. Ne jako autora Lovců mamutů, ale jako člověka, který už před více než sto lety věřil, že děti nejsou problém, který je potřeba opravit. Že jen potřebují prostředí, ve kterém mohou vyrůst v to nejlepší, čím jsou.

Když jsem začínala pracovat s dětmi, netušila jsem, kam mě ta cesta zavede.

Myslela jsem si, že budu s dětmi tvořit.

Vyrábět pomůcky.

Vymýšlet hry.

Hrát divadlo.

Přinášet dětem radost.

A to všechno jsem opravdu dělala.

Jenže postupně jsem zjistila, že mě nejvíc nezajímají výrobky.

Zajímají mě děti.

Ne to, co umí. Ale to, co umět mohou.

A proč někdy nemohou.

Ne to, co říkají.

Ale co se nám snaží sdělit.

Ne jejich výkon.

Ale jejich vnitřní svět.

Dlouhé roky jsem měla pocit, že jdu po cestě, kterou si musím vyšlapávat sama.

A pak jsem před pár dny narazila na článek o Eduardu Štorchovi a jeho projektu na Libeňském ostrově v Praze, který nesl název Dětská farma.

Přiznávám, že jsem ho znala hlavně jako autora Lovců mamutů a netušila jsem, že byl také pedagog.

A už vůbec jsem netušila, že se před více než sto lety pokoušel vytvořit něco, co mi dnes připadá až neuvěřitelně současné a mě tolik blízké.

Na té cestě nejsme sami

Nebyla to první myšlenka tohoto druhu, se kterou jsem se setkala.

Dlouhodobě mě inspirují školy jako Summerhill nebo Sudbury, stejně jako waldorfská pedagogika a myšlenky Rudolfa Steinera.

S velkou radostí sleduji také školy a školky, které se dnes snaží jít podobným směrem. Lesní školky, svobodné školy, projekty jako Ježek bez klece a mnoho dalších lidí, kteří dětem vracejí důvěru, pohyb, smysluplnost a respekt.

Všechny tyto směry spojuje něco, co je mi velmi blízké.

Důvěra v dítě.

Respekt k jeho vývoji.

Přesvědčení, že děti nejsou stroje na výkon, ale lidé s různými potřebami, tempem i způsobem učení.

Přesto mě právě Eduard Štorch zasáhl možná nejvíc.

Ne proto, že by jeho myšlenky byly převratnější než ostatní.

Ale proto, komu se rozhodl věnovat.

Děti, které ostatní vzdali

Štorch se nevěnoval jen dětem, kterým se ve škole dařilo.

Naopak.

Své úsilí zaměřil na děti ze sociálně znevýhodněného prostředí a na děti, které byly považovány za problémové nebo nezvladatelné.

A právě tady jsem pocítila zvláštní blízkost...

Celý článek najdete zde:

Když dvě cesty vedou jedním směrem

Kunda: slovo, které děsí, fascinuje a tvoří život

Tue, 04 Aug 2026 13:45:00 +0000

Slovo kunda patří mezi nejsilnější výrazy v češtině — a přitom jeho původ, význam i etymologie sahají mnohem dál než k vulgaritě. V novém článku se dívám na to, jak se toto slovo vyvíjelo napříč kulturami, proč bylo ve slovanských regionech kdysi zcela neutrální, jak se z něj stalo tabu a proč děti tak často používají sprostá slova právě tohoto typu.

Dozvíte se, proč je kunda v některých afrických zemích označením místa, jak souvisí se starými evropskými kořeny, proč ji muži používají mezi sebou jako nadávku a co se děje, když ji vysloví dítě. Téma dětské vulgarity má totiž mnohem hlubší kulturní vrstvy, než se na první pohled zdá.

👉 Celý článek si můžete přečíst na mém blogu zde:

A pokud vás téma dětské vulgarity zajímá hlouběji, mrkněte i na můj rodičovský průvodce:

👉 Pomóc, moje dítě mluví sprostě! Praktický a laskavý průvodce, o kterém píšu více v tomto článku:

Všichni se učíme být normální. To co je však pro jednoho normální, druhému může přinášet utrpení.

Wed, 11 Mar 2026 12:42:00 +0000

Všichni se učíme být normální...

Učíme se chovat, žít a vzdělávat se podle nějakých norem.
Co když jsou ale tyto normy pro lidi s jiným nastavením nenormální?

Celý život se kroutí a snaží napasovat do kabátu, do kterého se prostě nevejdou, a do bot, které je tlačí.

A systém říká:

snaž se víc! Tamti je také nosí a jsou spokojeni – podívej, jak se jim daří.

Nohy odřené do krve a hlava plná trýznivých myšlenek, že s nimi musí být něco špatně, když se do těch bot nevejdou.

Celý život jsme souzeni, hodnoceni, porovnáváni, sráženi a zpochybňováni.
Podle známek.
Podle výkonu.
Podle toho, jak moc zapadáme.

Jenže co když problém není v člověku – ale v těch botách?

Co když existují lidé, jejichž nervový systém funguje jinak?
Kteří slyší víc, cítí víc, vnímají víc.
Lidé, pro které může být běžný zvuk nesnesitelný, běžný den vyčerpávající a běžné prostředí zahlcující.

Ne proto, že jsou slabí.
Naopak – tato nastavení je často nutí být silnější než kdokoli jiný.
Ale proto, že jejich mozek a tělo pracují jinak.

Misofonie.
Neurodivergence.
ADHD, PDA. PAS
Vysoká citlivost…

Slova, která jsem dlouho neznala. A přesto dnes vysvětlují velkou část mého života.

Je ulevující, když člověk své celoživotní břímě dokáže pojmenovat a zjistí, že není jediný.
Ale to samo o sobě šrámy, neustálé zakopávání o klacky a pocit neustálého ohrožení neléčí.

Tento blog je o hledání odpovědí.
O životě v systému, který je nastavený na „normu“.
O tom, jaké to je, když se do ní nevejdete.

A také o tom, že někdy není potřeba se víc snažit.

Někdy je potřeba přestat si ubližovat botami, které tlačí.

Více článků najdete na: https://substack.com/@zesilimkdyzmlasknes IG: https://www.instagram.com/zivotvbotach_kteretlaci

"Když bota nesedí, přestaňme se snažit vyměnit si nohu."

Ateliér Perceptio - Život v botách, které tlačí - blog

Indigové děti přišly. Jen jsme na ně možná nebyli připraveni

Když dvě cesty vedou jedním směrem

Když jsem začínala pracovat s dětmi, netušila jsem, kam mě ta cesta zavede.

Na té cestě nejsme sami

Děti, které ostatní vzdali

Když dvě cesty vedou jedním směrem

Kunda: slovo, které děsí, fascinuje a tvoří život

Všichni se učíme být normální. To co je však pro jednoho normální, druhému může přinášet utrpení.

Všichni se učíme být normální...

Učíme se chovat, žít a vzdělávat se podle nějakých norem.Co když jsou ale tyto normy pro lidi s jiným nastavením nenormální?

Někdy je potřeba přestat si ubližovat botami, které tlačí.

Učíme se chovat, žít a vzdělávat se podle nějakých norem.
Co když jsou ale tyto normy pro lidi s jiným nastavením nenormální?